Typy jezevčíků a problematika tzv. křížení
Jezevčíky chovám už poměrně dlouho, byla jsem členkou různých klubů s často protichůdnými chovnými podmínkami. Na základě svých zkušeností bych chtěla reagovat na několik základních okamžiků, které mne zaujaly ve článku ing. M. Přibáňové - Zpravodaj 1/2001 str. 45-46.
Každý chovatel při volbě krycího psa balancuje mezi svým vysněným ideálem jezevčíka a drsnou realitou, ale poněvadž se snaží směrovat svůj odchov k ideálu, používá jenom určité psy. Štěňata se pak podobají svým předkům, ale díky různorodé kombinaci dědičných vlastností jedno štěně může vypadat jako otec, druhé je takřka kopií matčiny babičky. Výsledkem je populace, kterou můžeme rozdělit na skupiny vzájemně se podobajících psů podle krevních linií. Jedinci, kteří jsou součástí těchto skupin vypadají více či méně podobně, protože jsou více či méně příbuzní. Avšak v těchto skupinách jsou i takoví jedinci, kteří mohou patřit do několika skupin současně.
Je samozřejmostí, že při páření jedinců pouze uvnitř nějaké skupiny budou její příslušníci - potomci zakladatelů dané skupiny po nějaké době vypadat nejen skoro stejně mezi sebou, ale i odlišně od jiných psů téhož plemene, nečlenů této skupiny. Takovým způsobem vznikají tzv. typy jezevčíka podle "krevně příbuzenských skupin" nebo podle významných chovatelských stanic případně podle plemeníků. A pokud máme spoustu chovatelů se spoustou různorodých ideálů, tak můžeme typy takřka do nekonečna kombinovat (zde nehovořím o vadách) a snažit se vytvořit vlastní typ a ideál. A díky této rozmanitosti typů plemeno žije a rozvíjí se skoro do nekonečna.
Pokud budeme dbát na to, aby například drsnosrstý jezevčík vypadal nejenom podle standardu (který máme jeden jediný pro všech 9 variet), a navíc patřil k nějakému určitému "typu drsnosrstého jezevčíka", tak posuzování psů bude více než zajímavé a může se začít ubírat naprosto špatným směrem.
Většina kříženců mezi různými varietami osrstění jezevčíků je v mnoha státech diskvalifikována ne kvůli špatnému typu, ale proto, že nemají standardem předepsanou srst. Dlouhosrstí po hladkosrstých mají nevýrazné osrstění a hladkosrstí po drsnosrstých mají na některých místech hrubou srst, což neodpovídá danému standardu. V případě, že se náhodou narodí dlouhosrstý jedinec po hladkosrstých se standardní srstí, proč je nutné ho diskvalifikovat jenom kvůli průkazu původu, když on sám nenese vlohu pro krátkou srst a pokud bude použit v chovu jako dlouhosrstý, tak žádného hladkosrstého nezplodí? A propos, gen dlouhosrstosti existuje i v evropské populaci a to bez vlivu Američanů. Já sama znám několik případů v Polsku, Finsku ještěz doby před 10 lety a to nehovořím o Rusku, kde ještě v 60. letech křížili drsnosrsté s hladkosrstými a dlouhosrsté s hladkosrstými kvůli příliš omezené populaci drsnosrstých a dlouhosrstých. Po roce 1986 (a skoro dodnes) pak ještě kvůli kynologickému chaosu.
Pokud se týká odděleného typu pro jezevčíky trpasličí a králičí budu také tvrdit, že neexistuje. Opakuji, máme jenom jediný standard a typy jenom podle "příbuzenských" skupin! Pokud pes vykazuje známky nanismu, kosterní vady, špatnou povahu a nemá zuby a pracovní vlohy, pak to neznamená, že je trpasličí nebo po trpasličích předcích! To znamená jenom jedno - že chovatel má víc starostí s chovem. Copak neznáme žádného "čistokrevného standarda", který by měl tytéž negativní "trpasličí" vlastnosti také? Jestli zcela upřímně věříte, že ne, stačí si přečíst výsledky jarních svodů nebo bonitací, díky KCHJ ČR máme informace v ruce. Nemám ráda výraz "typický trpaslík", a to i kvůli nejednotným výsledkům výstav například s mou starou dlouhosrstou trpasličí fenou (teď je jí již skoro 10 let). Ta dostala dokonce několikrát BOB s takovou předností jako je cituji: "Typicky drobná trpasličí fenka s typickou trpasličí hlavou." Tomu kdo mou fenku neviděl vysvětluji, že má fenka má hlavičku typickou pro pražského krysaříka, hruškovitou, s krátkou tlamičkou a vyvalenýma očičkama. Nic typického pro jezevčíka!
Problém vůbec není v tom, že využíváním ve chovu přerostlých trpaslíků a minijezevčíků po standardních budeme množit vady a trápit myslivce. Každého psa musíme hodnotit nejen podle PP a podle toho jaký je sám, má-li nějaké chovné přednosti. Nevidím nic špatného na možnosti využít malého standarda po trpasličích předcích na "obřích" chovných standardních fenách, když si chovatel myslí, že to prospěje jeho odchovu.
Ten zásadní problém vidím v odpovědnosti chovatele za svůj odchov. Ten na začátku připomenutý bludný kruh vzniká v chovu každého rázu, kde chovatel nekontroluje štěňata alespoň do roku. Prosím vás, kolikrát jste dostali úplnou informaci o předcích, sourozencích a odchovu po zvoleném krycím psu nebo o budoucím štěněti? Zčásti se to týká i KCHJ ČR, i když tady je to v porovnání s evropskými kluby nejlepší, stejně se velký kus odchovů neobjeví ani na svodech, ani na výstavě.
Proto si myslím, že v našem vlastním zájmu je mít chov "otevřený" pro každého zájemce, sbírat maximální informace pro svůj odchov (a nespoléhat pouze na jarní svody), odpovídat za svůj odchov kupní smlouvou a ponechat si problematické stěně alespoň do 4 měsíců stáří, kdy bude možné lépe určit jeho budoucí velikost.
MVDr. Marika Stanovoi